Archeologie východních Čech 18 (2019) 30–49 Žárový bojovnický hrob ze sklonku starší doby římské z Vlkova nad Lesy, okr. Nymburk A cremation warrior grave from the close of the early Roman period from Vlkov nad Lesy, Nymburk District Jan Jílek – Andrej Lamprecht Žárový hrob z Vlkova nad Lesy objevený kolem roku 1910 žákem měšťanské školy J. Cellerem v poloze Vyšehrad představuje důležitý celek datovaný do druhé poloviny 2. století až počátku 3. věku. Jeho význam spočívá ve skutečnosti, že kremace byla uložena do bronzového kotle westlandského typu. Kromě zmíněné urny byly součástí výbavy dvě železné stoličkovité ostruhy, deformovaný meč a další drobné předměty. Hrob svým charakterem navazuje na tradici pohřbů v kovových nádobách z časné doby římské. Tento rys lze považovat za jeden z typických statusových znaků barbarské elity. Vlkov nad Lesy – Lišice – pohřeb v kotli – meč – ostruhy – bojovnický hrob – doba římská – východní–střední Čechy The cremation grave from Vlkov nad Lesy, which was discovered by J. Celler, a pupil of a local municipal school, at the location of Vyšehrad in around 1910, represents an important complex dating from the second half of the 2nd to the early 3rd century AD. Its importance lies in the fact that the cremation was placed in a bronze, Westland-type cauldron. Along with the mentioned urn, the grave also contained two iron stuhlsporn-type spurs, a deformed sword and other small objects. The grave and its nature build on the traditions of burials in bronze vessels of the early Roman period. This phenomenon can be considered as a typical sign of rank of the barbarian elite. Vlkov nad Lesy – Lišice – cauldron burial – sword – spurs – warrior grave – Roman period – eastern – central Bohemia Úvod Žárový hrob z Vlkova nad Lesy (Obr. 1) (jinak také Vlkov u Městce Králové) je odborné veřejnosti znám již od roku 1919, kdy byl prvně publikován Janem Hellichem (1919, 92–93) v časopise Památky archeologické. V publikaci Jana Hellicha podobně jako v dalších textech (např. Šimek 1923, 63, 66, 237; Schránil 1928, 257; Preidel 1930, 180; Rybová 1970, 19–21, 52; Sakař 1970, 57; týž 1994, 29; Pleiner–Rybová 1978, 706, obr. 218:22; Karasová 1998, 85; Droberjar 2002, 369; Jílek 2012, 27), které se tímto celkem zabývaly, nebyla provedena analýza hrobových příloh a jejich interpretace. Pouze v kompendiu o pravěkých dějinách Čech nalezneme schematicky vyobrazenou ostruhu, která tvořila součást hrobové výbavy (Pleiner–Rybová 1978, obr. 218:22). Cílem tohoto článku je tedy především doplnit tento pomyslný dluh a zasadit žárový hrob z Vlkova do evropských souvislostí. Archeologie východních Čech 18 (2019) 31 Revize nálezových okolností Předně se však bude nutné zaměřit na rekonstrukci nálezových okolností; k tomu nám pomohou archivní materiály uložené v Polabském muzeu v Poděbradech. Jedná se o poznámky Jana Hellicha uložené v archivu archeologického oddělení. Fond věnovaný lokalitě Vlkov nad Lesy (č. inv. H 13852) obsahuje především krátký dopis, v němž pan učitel J. Laštovka informuje pana lékárníka J. Hellicha o objevu žárového hrobu (ediční příloha č. 1, Obr. 5:1). Z textu se dozvídáme, že pohřeb byl objeven v písečníku/šutrovníku v místech zvaných „Vyšehrad“ (Obr. 1:2). V Hellichově článku se poté objevuje ještě název polohy „Na Vrších“ (Hellich 1919, 93). Oblast Vyšehrad se nachází na základě mapo­ vého listu č. 3955/1 III. vojenského mapování z roku 1944 jihovýchodně od k. ú. Vlkov nad Lesy na dnešním k. ú. Lišice, okr. Hradec Králové. Ve starších mapových listech se ji autorům nepodařilo dohledat, viz např. Císařské povinné otisky map stabilního katastru Čech 1:2880 (1824–1843), Vlkov a Lišice. Lokalizace nálezu je tradičně spojována s nalezištěm Vlkov nad Lesy. Z důvodu možného vzniku „nové“ lokality autoři tohoto textu užívají nadále starší označení, a to i v názvu článku. Podle starého inventáře Muzea v Městci Králové, kde byl nález před sloučením s muzeem v Poděbradech uložen, lze zjistit, že hrobová výbava (kotlík, zprohýbaný meč a kování pasu) z Vlkova byla do sbírky zapsána dne 18. 6. 1910. Předměty do muzejních sbírek předal žák měšťanské školy J. Celler. V tomto kontextu je zajímavé, že ve zprávě učitele J. Laštovky je uveden pan lesní Celer, který měl v případě zájmu poskytnout J. Hellichovi více informací o objevu (Obr. 5:1). Kromě údajů, díky nimž se podařilo alespoň částečně rekonstruovat nálezové okolnosti objevu žárového hrobu, obsahuje fond Vlkov nad Lesy (č. inv. H 13852) náčrtky dnes již nedohledaných artefaktů z výbavy hrobu (ediční příloha č. 2–3, Obr. 4–5). Při revizi předmětů uložených dnes v Polabském muzeu v Poděbradech, která proběhla na jaře 2019, se podařilo identifikovat pouze bronzový kotel a železný deformovaný meč. Ostatní předměty zapsané v inventáři městeckého muzea (závěs meče/kování) nebyly součástí fondů převzatých v r. 1980 Polabským muzeem. Zajímavou informací je zápis ve starém inventáři Muzea v Městci Králové z roku 1929. V tomto roce došlo k zapsání „ostruhy markomanské, kování na řemen“ a opětovnému (?) zapsání „měděného kotlíku“, jehož průměr (28 cm) se blíží kotli z Vlkova. Jak rozumět této informaci? Jedná se opětovné zapsání nálezů z Vlkova, nebo o další dnes již ztracené předměty, jejichž lokalizaci neznáme? Domníváme se, že kritické rozhodnutí je v této fázi výzkumu obtížné. Katalog nálezů 1. Bronzový kotel westlandského typu s odsazeným podhrdlím a ven vyhnutým okrajem, jehož maximální výduť je do stran vypouklá s patrnou ostrou hranou. Zachováno je pouze jedno bronzové poutko s roztepanými konci. Druhá ataše se nedochovala, avšak v perforacích na okraji kotle jsou zachována torza bronzového a železného nýtu. Kotel je částečně deformovaný a poškozený, plech je v několika místech děravý. Na dně kotle na vnější straně jsou patrné čtyři krátké lineární záseky – hasty. Rozm.: průměr okraje 27,2 cm, 32 J. Jílek – A. Lamprecht – Žárový bojovnický hrob ze sklonku starší doby římské… výška 15,5 cm až 18,7 cm, šířka vyhnutého okraje 1,5 až 1,7 cm, rozměry ataše 3,3 × 3 cm, síla plechu okraje 1,55 mm až 1,9 mm, st. inv. č. 180a, nové inv. č. MK 4036 (Obr. 2; 4:1). 2. Železný, záměrně deformovaný dvoubřitý meč se šikmo odsazeným jílcem, který je zakončen vodorovnou profilovanou hlavicí. Řap meče je plochý a nasedá na šikmo tvarované odsazení čepele. Hlavice je z obou stran profilovaná třemi vývalky, které se postupně vně zužují. Čepel se pozvolna zužuje k podlouhlé špici. V jednom z ohybů zkroucené čepele je patrný natavený železný plech – snad zlomek pochvy. Rozm.: celková délka 29 cm, maximální šířka čepele v místech přechodu k jílci 4,4 cm, šířka v místech prvního zahnutí čepele 4 cm, šířka před zúžením do špice 4 cm, délka špičky 13 cm, maximální šířka špičky 3,4 cm, koncová šířka špičky 1 cm, délka jílce 11,5 cm, šířka jílce 1,6 až 1 cm, šířka hlavice 3,9 cm, výška hlavice 0,7 cm, st. inv. č. 180b, nové inv. č. MK 4037 (Obr. 3). 3. Dvě železné stoličkovité ostruhy s motýlovitě tvarovanými do stran se rozšiřujícími destičkami. V obou křídlovitých rozšířeních byly patrné masivní nýty. Bodce jsou válcovité a zužující se do špičky. Báze bodců jsou zdobeny svazky rýh. Rozm.: šířka destiček 3 cm, výška bodců 4 cm (Hellich 1919, 93), nedohledáno, ediční příloha č. 2–3 (Obr. 4:4–5; 5:2, 3). 4. Bronzové destičkovité kování s připevněným očkem (Hellich 1919, 93), nedohledáno, ediční příloha č. 2 (Obr. 4:2). 5. Oválné železné páskovité kování pochvy meče (Hellich 1919, 93), nedohledáno, ediční příloha č. 2 (Obr. 4:3). 6. Bronzová litá ozdoba (?) (Hellich 1919, 93), nedohledáno. Analýza Kotel Z hrobového celku na první pohled zaujme bronzový kotel westlanského typu (Obr. 2; 4:1), který sloužil jako urna. V rámci třídění H. J. Eggerse (1951, 160, Taf. 3:12) se blíží typu E 12, podle systému E. Künzla (1993, 231–233, Abb. 1:NE 3) potom rámcově odpovídá tvaru NE 3. V pojetí A. D. Haukenové (2005, 25, 71) pak náleží k tzv. „časným tvarům“ westlandských kotlů a na základě absence trojúhelníkovitě tvarovaných ataší patří k typu Hauken 1. Z technologického hlediska se jedná pravděpodobně o tepanou nádobu, u níž nejsou patrné stopy po soustružení na dně. Ataše byly vyrobeny z bronzových tyčinek. Tepání představuje převažující výrobní postup u westlandských kotlů (Petrovszky–Bern­ hard 2016, 249; Mustaţă 2017, 68) typu Hauken 1. Většina výrobků byla po dokončení ještě upravena a hrubé stopy po úderech kladiva byly odstraněny (Hauken 2005, 49). Na dně popisované nádoby se podařilo identifikovat čtyři drobné nestejně dlouhé vrypy, tzv. „hasty“ (Obr. 2). Skupiny krátkých lineárních vrypů jsou na českém území patrné na dnech soudkovitých věder; zmiňme např. Třebusice (E 40, hr. XVI/23) (Sakař 1965, 151–152, 154, obr. 3:2), z Moravy pak máme doloženo podobné značení složené ze tří hast na dně östlandského vědra typu E 39–40 z Mikulova (hr. 4, Jílek 2012, 111, obr. 40:1). Otázka významu jednoduchých znakových graffiti umístěných na římských artefaktech Archeologie východních Čech 18 (2019) 33 není stále uspokojivě vyřešena. Lineární graffita jsou v provinciálních kontextech hypoteticky interpretována jako identifikační znaky uživatelů. Na keramice jsou doložena jak v civilním, tak zejména ve vojenském prostředí (Künzl 1993, 402–403; Halama 2018, 130, zde i starší literatura). V případě kotle z Vlkova lze vysledovat analogické kusy především v prostoru římského impéria. Tvarováním okraje a plecí je našemu nálezu blízký kotel č. E7 (typ NE 3) z alamanské kořisti v Neupotz (Künzl 1993, 43, 233, Abb. 1:NE 3; Taf. 204–205), jejíž deponování je hledáno kolem roku 260 (Gorecki 2006, 82–84; Bernhard–Petrovszky 2006, 204; Petrovszky–Bernhard 2016, 246–247). Dalšími dobrými příklady pro srovnání jsou kotle získané z Rýna v Otterstadtu „Angelhofu“ nedaleko dnešního Špýru (Klumbach 1940, 126–128, Abb. 1–2; Petrovszky 2006, 200–201, Abb. 263) a exempláře z obdobného nálezu z Hagenbachu (Bernhard et al. 1990, 35, 38, Abb. 21:4), k jehož uložení došlo nejspíše v rozmezí let 258–259 (Petrovszky–Bernhard 2016, 246–247). Rozměry uvedených kusů jsou velmi podobné s námi popisovanou nádobou. Odlišují se naopak plochým dnem a absencí ataší. Polokulovitě formovaná spodní část a dno kotle z Vlkova vykazuje jistou míru podobnosti s nádobou z kostrového hrobu z lokality Miechęcino, který je na základě spon s válcovitou hlavicí typu A 124/126 řazen do 2. poloviny 2. století (Kasprzak 2010, 303–305, ryc. 4:5). Tvarové afinity lze vysledovat rovněž u kotlů s atašemi/plaketami v podobě hlav Svébů. Máme zde na mysli příklady z královského hrobu z Mušova a bohatých pohřbů z Czarnówka a Karìvu (Künzl–Künzl 2002, 358–362; Schuster 2018, 33–39, tabl. LIII). Tyto významné hrobové celky jsou zpravidla datovány do 2. poloviny 2. století, konkrétněji do stupně B2/C1, tedy převážně od období markomanských válek po konec 2. století (Tejral 2016, 294, 306–307; Schuster 2018, 109). Z výše uvedeného vyplývá, že v případě nálezu z Vlkova máme doloženu kombinaci tvarových znaků westlandských kotlů typu Hauken 1. Tato skutečnost nás přivádí k úvaze, podle níž mohl být vlkovský kotel užíván již po polovině 2. století (k dalším časným příkladům viz Künzl 2010, 171). Jak však dosvědčují exempláře z depotů získaných z Rýna, oblibu příbuzných forem typu NE 3 lze doložit ještě v období po polovině 3. století. Složení těchto celků nám zároveň svědčí pro paralelní užívání různých variant westlandských kotlů typů Hauken 1 a 2 (Künzl 1993, 233; Hauken 2005, 72). Určení oblasti výroby popisovaných nádob je závislé do jisté míry na distribučních mapách a nyní také na srovnání složení slitin neželezných kovů. Koncentrace těchto typů kotlů známe ze západních provincií: Gallia Belgica, Aquitania, Germania Superior a Inferior (Künzl 1993, 233; Hauken 2005, 49–50; Petrovszky–Bernhard 2016, 247; Bollingberg – Lund Hansen 2016, 173–174; Mustaţă 2017, 67–69). Z výše uvedených oblastí je třeba vyzdvihnout zejména římské Porýní. Z provincií Germania Superior a Gallia Belgica je doložena nepřímo výroba kotlů typu Hauken 2, neboť z depotů z lokalit Kaysers­ berg/Alspach a Hettange Grande pochází polotovar a několik nedokončených exemplářů. V případě nálezu z Alspachu spolu celek tvořily nedokončené kusy, finální výrobek a další předměty včetně nářadí a ingotů. Tyto příklady tak představují jednu z indicií ukazujících na význam oblasti římského Porýní a Gallie Belgiky (Legendre 1996, 67–76, Fig. 7–13; Hoeper 1999, 248; Mustaţă 2017, 67–69, 245, Fig. 12:1–4) pro fabrikaci těchto typů nádob. 34 J. Jílek – A. Lamprecht – Žárový bojovnický hrob ze sklonku starší doby římské… Meč Deformovaný dvousečný meč (Obr. 3) zaujme na první pohled dlouhou zužující se špičkou a vývalkovitě členěnou hlavicí, která je připevněna k jílci. Zajímé jsou zlomky železné pochvy zachované v ohybech zbraně. Zbraň se na základě morfologických znaků blíží k velmi časným typům, které jsou spíše charakteristické pro počátek doby římské1. Problematice meče z Vlkova bude věnován samostatný text, kde bude rozebrána jeho provenience a metalografie. Po předběžném typologickém zařazení a dataci je nutné věnovat se morfologii hlavice meče. Tu můžeme rámcově připsat ke skupině tzv. člunkovitých nýtových zakončení. Svým vývalkovitým členěním se vlkovský kus přibližuje typu č. 7 (Miks 2007, 153–154, 692, Vor. E:7), který je však charakteristický až pro pozdně antické kontexty a situace z 5. století. Dobrým příkladem tohoto typu je např. nýtovité zakončení z bažinného obětiště v Kragehulu (Iversen 2010, 81, 238, Abb. 33; Taf. 48: C2280), které je však na rozdíl od vlkovského kusu odlito z bronzu. Další již vzdálenější analogie obdobné­ ho stáří shromáždil J. Bemmann (2006, 224, Abb. 4: 1–2). Jedná se především o lokality: Rakovac a Głowczyce. Všechny výše zmíněné příklady jsou vyrobeny z bronzu a jsou rovněž širší a masivnější než vlkovský případ. Z výše uvedených řádků vyplývá, že vlkovská čepel je zejména pro své tvarování a podobu hlavice poněkud neobvyklá. Ostatní K dalším artefaktům máme k dispozici pouze dokumentaci v podobě skic a jednu schematickou kresbu. Železné stoličkovité ostruhy formálně náleží k typu Jahn 23 (Jahn 1921, Abb: 23). Podle detailnějších typologických systémů se pak hlásí ke skupině Roman IIa (Roman 1998, 169, tabl. 1:5) a typu IV E1b (Bantelmann 1971, 27, Typtaf. 2). J. Hellich (1919, 93) označil jako vhodné analogie k vlkovským ostruhám nálezy z Prahy – Vinohrad, Zlivi a Dobřichova – Pičhory, ty se však odlišují odsazením trnu, tvarem destiček, případně absencí ryté výzdoby. Na základě náčrtku a jednoduché kresby (Obr. 4: 4–5; 5: 2–3) můžeme hledat pouze rámcové analogie. Na prvním místě je třeba zmínit pár ostruh z hrobu 401 z pohřebiště na lokalitě Niedanowo. Hrob byl datován na přelom fází B1b a B2a (k vymezení viz např. Wielowiejski ed. 1981, 54–55), tedy na sklonek 1. století (Ziemlińska­Odojowa 1999, 75, 139, Taf. 145: 2–3). Skupina Roman IIa, kam se tyto ostruhy hlásí, je časově rámována fází B1b a stupněm B2 (Roman 1998, 171). Jistou míru podobnosti nabízí rovněž drobná bronzová ostruha s profilovanou bází bodce z knížecího hrobu I z Marwedel, který náleží do fáze B2a (první polovina 2. století) (Laux 1992, 337, 342–344, Abb. 9:8) v pojetí J. Tejrala. Poněkud pozdější a vzdálenější paralely s výrazně silnější destičkou typu IV E1b pocházejí z pohřebiště v Hamfelde, konkrétně z hrobů 318 a 366, které chronologicky spadají do IV. fáze pohřebiště odpovídající fázi B2b a počátku fáze C1a (Bantelmann 1971, 27, 40, 43, Taf. 45:h; 54:g). Z výše uvedeného vyplývá, že ostruhy z Vlkova lze klasifikovat pouze rámcově. Na základě srovnání s publikovanými kusy můžeme vysledovat exempláře patřící do starší 1 Za konzultace a určení děkujeme Marcinovi Biborskému a Mateuszovi Biborskému (Institut Archeologii Uniwersytet Jagielloński). Archeologie východních Čech 18 (2019) 35 doby římské (Marwedel, Niedanowo), nicméně určité shodné rysy, např. výzdobu bodce, lze najít i u mladších forem z období střední doby římské (Hamfelde). K hrobovým přílohám patřilo také jednoduché kování pochvy meče (Obr. 4:3) typu A335. Podobně tvarovaná kování jsou doložena jak z prostředí labsko germánského okruhu, tak z prostoru przeworské kultury. Jejich optimum výskytu je hledáno v rozmezí fází B1b až B2a (Miks 2007, 219–220, Taf. 199, A335). Tato obloukovitá kování byla součástí garnitury sloužící k zavěšení meče na opasek. Tento způsob nošení meče je spojován především se starší dobou římskou, neboť před polovinou 2. století je postupně vytlačen používáním balteu (Fischer 2012, 183, 188). Změna nošení mečů však probíhala nejspíše pozvolně, a tak přítomnost kování typu A335 v hrobových výbavách v barbariku nemůžeme zcela vyloučit ani po polovině 2. věku. To dobře ilustrují příklady z hrobu 215 z Abrahámu (Kolník 1980, 76, Taf. 61, 215/h:1­4), datovaném do fáze B2b. Pro tuto časovou pozici svědčí přítomnost železných ostruh typu Ginalski E2 (Ginalski 1991, 61–62), jejichž optimum výskytu je třeba hledat ve fázi B2b, následně pak vyznívají v přechodném stupni B2/C1 (Tejral 2002, 16, 163, Fls. 3). Na základě jednoduchého náčrtku (Obr. 4:2) můžeme v hrobové výbavě identifikovat rovněž bronzové destičkovité kování se závěsným poutkem. Příhodnou analogií je exemplář z bohatého hrobu z Řepova (naposledy Waldhauser–Košnar 1997, 78, 137–139), který je řazen do neronovsko­flaviovského období (Karasová 1998, 54), tedy do fáze B1c. Tato kování pravděpodobně mohla sloužit jako součást garnitury používané k zavěšení picího rohu (Waldhauser–Košnar 1997, 78, 137–139). Další možností je zařazení mezi kování dřevěných skříněk (vzdálené paralely viz Madyda­Legutko – Rodzińska­Nowak – Zagórska­Telega 2011, 385, Taf. 171, 347–348). Datování a interpretace Hrobovou výbavu lze na základě zastoupených milodarů zařadit do rozmezí stupně B2 až fáze C1a. Staršími prvky jsou jistě meč, ostruhy a kování se závěsným očkem, naopak k mladším přílohám patří kotel. V rámci zmíněného relativně chronologického úseku se však především na základě výskytu kotle typu NE3 zdá nanejvýše pravděpodobně datování do 2. poloviny 2. století až počátku 3. věku. Takovéto chronologické zařazení navrhovala již na začátku sedmdesátých let A. Rybová (1970, 19–21), která celek srovnala s hroby z Nepolis, Zdic a Plotišť nad Labem (hr. 180). Žárový hrob z Vlkova splňuje na základě své výbavy vybraná kritéria, která jsou typická pro pohřby elit. Charakteristickým starobylým znakem je vložení kremace do kovové nádoby – kotle. Počátek používání těchto tvarů v pohřebních rituálech je hledán na území západně od Rýna, v laténské kulturní oblasti, kde se s montovanými kotli setkáme v bohatě vybavených pohřbech pozdní doby laténské / časné doby římské (Peschel 1995, 77–79; Voss 2006, 25; Jílek 2012, 24, pozn. 33). Využití kotlů jako uren je registrováno v různých oblastech velké Germánie v průběhu časné, starší a střední doby římské (Baumgartl 2009, zde i soupis publikovaných nálezů z Čech; Stylegar 2011, 229), převažuje u polabských kmenů, kde jsou takovéto pohřby často bohatě vybaveny (pro českou oblast viz Köhler 1975, 37–40). H. U. Voss (2006, 35) o nich v případě pohřebiště v Ha­ genowě přemýšlel jako o hrobech barbarské elity. Militaria (zejména meče) a ostruhy 36 J. Jílek – A. Lamprecht – Žárový bojovnický hrob ze sklonku starší doby římské… představují častou součást těchto pohřbů. Toto tvrzení však neplatí plošně, neboť známe i hroby bez přítomnosti zbraní (Köhler 1975, 37–40; Tejral 2001, 213). Popisovaná tradice s kořeny ještě v pozdní době laténské pokračuje díky zastoupení jednodušších variant kotlů i dále ve střední a mladší době římské. Od poloviny 2. století se pak kotle stávají součástí kostrových hrobů. Zmiňme příklady v hrobech barbarských elit z konce 2. století (královský hrob v Mušově – Künzl–Künzl 2002, 364) a poloviny 3. věku (knížecí pohřeb v Gommern – Künzl 2010, 171; Becker 2010). Značných ohlasů se této tradici dostalo na barbarském severu, kde westlandské kotle sloužily jako popelnice od fáze C1b. Pro většinu těchto žárových hrobů je typická absence dalších milodarů. Kontinuitu užívaní westlandských kotlů v pohřebních výbavách žárových a kostrových hrobů lze pak dále sledovat až do doby stěhování národů (Straume–Bollingberg 1995, 130, 132–134; Hoeper 1999, 237, 240, zde i další literatura; Hauken 2005, 51–55). Analýza hrobových celků z Norska datovaných do pozdní doby římské a doby stěhování národů provedená Å. D. Hauken (2005, 55, 57) prokázala, že popisované nádoby se nacházely především v celcích, které obsahovaly výraznější podíl hodnotných milodarů. Z výše uvedeného vyplývá, že kotle v hrobových výbavách lze označit jako zástupce artefaktů, jimiž pozůstalí prezentovali sociální status zemřelého a samozřejmě také rodinného společenství, které se podílelo na organizaci pohřbu. Na tomto místě je nutné vyzdvihnout i jejich další nálezové kontexty a s nimi spojené interpretace. Na území jižní Skandinávie se totiž westlandské kotle vyskytují v bažinatém prostředí a jsou vykládány jako obětiny (Straume–Bollingberg 1995, 132), podobné vysvětlení je hledáno i u jednotlivých nádob získaných z říčních toků (Hoeper 1999, 239–240). Zdá se tak, že tyto pozdně antické kuchyňské nádoby mohly mít v určitých situacích význam jako prestižní předměty vhodné jak pro pohřební rituály, tak pro obětiny. Nálezy z výšinných poloh v horním Porýní však dokládají i naprosto odlišné zacházení. Zlomky westlandských kotlů na těchto lokalitách sloužily jako zdroj kovu (k tomu blíže Hoeper 1999, 240–241; týž 2003, 106–109). Žárový hrob z Vlkova vyniká také díky přítomnosti meče a dvou ostruh. S interpretací hrobů se zbraněmi se pojí nemalé nesnáze. Především se vyskytují na východočeských pohřebištích v menšině oproti hrobům beze zbraní. Jejich výskyt je často omezen pouze na jednotlivé úseky doby římské (Jílek–Horník 2017, obr. 14:C) a také na specifické kulturní okruhy – regiony (k tomu Steuer 1992, 225 a dále). Zbraně v hrobech tak pravděpodobně mohly sloužit k symbolickému podtržení bojovnického aspektu u zlomku mužské populace doby římské (Steuer 1994, 19). Ostruhy se pak ve většině případů vyskytují v hrobech starších mužů (Czarnecka 1990, 109; naposledy Skóra 2015, 161–162), které častěji obsahují meče a v některých oblastech barbarika i prestižní předměty (Steuer 1992, 238). Důležité svědectví poskytl výzkum bažinného obětiště v Illerup Ådal, kde se meče vyskytovaly spolu se součástmi koňských postrojů především v prvních dvou skupinách nejbohatších souprav výstroje a výzbroje. Toto pozorování potvrdil F. A. Sty­ legar (2011, 227–228) v případě interpretace norských hrobových celků se zbraněmi. Pohřební výbavy, ve kterých rozpoznáváme kromě zbraní i římské výrobky, součásti picích nádob, rohů a artefakty související s jezdectvím, mohou za předpokladu intenzivnějšího výskytu v jedné oblasti poukazovat na existenci mocenských center, kde se zpravidla zdržovala, ale zejména kde pohřbívala družina (Steuer 1992, 238). Důraz je v tomto pří­ padě kladen na vzácnější hroby s meči, které mohly být také dovážené z římské říše. V prostředí labsko­germánském okruhu se často vyskytují s dalšími artefakty, jež archeologie Archeologie východních Čech 18 (2019) 37 považuje za cenné (ostruhy, vybrané typy římských výrobků). V hypotetické rovině samozřejmě zůstává vztah takovýchto mocenských center k římské administrativě (k těmto úvahám viz Voss 2008, 267). Závěr Žárový bojovnický hrob z Vlkova nad Lesy (Lišic) můžeme datovat do 2. poloviny 2. století až počátku 3. století. Popisovaný pohřeb představuje další doklad funerálních aktivit barbarské elity na pomezí východních a středních Čech. Nálezové okolnosti jakož i absence výzkumu lokality neumožňují zodpovězení otázky, zda se na nalezišti nacházely další hroby z doby římské, které mohly být rovněž vybaveny výzbrojí a artefakty s výraznou statusovou hodnotou. Pokud se podíváme na širší oblast nálezu, můžeme konstatovat, že ze studovaného regionu známe aktivity od časné do pozdní doby římské (Horník – Jílek – Kašpárek 2019, 81, obr. 3). Problémem regionu je však nedostatek situací dokumentovaných řádným archeologickým výzkumem. Převažují zde totiž jednak nálezy z počátku 20. století a jeho první poloviny, tedy především náhodně objevené hrobové celky (Nepolisy, Lovčice, Žiželice), tak artefakty zajištěné detektorovou prospekcí z nedávné doby. I přes tyto komplikace můžeme říci, že zejména žárový hrob z Nepolis datovaný do rozmezí fáze B2b a stupně B2/C1, jehož kremace byla uložena do pozdního soudkovitého vědra typu E 41, a kostrový hrob z Lovčic řazený do stupně C3 vykazují znaky typické pro bohatší pohřby doby římské. Zda tedy region rozkládající se v povodí řeky Cidliny představoval důležitou sídelní oblast starší až pozdní doby římské, budou muset zodpovědět teprve nové výzkumy a publikace artefaktů získaných pomocí detektoru kovu. Ediční příloha 1 Str. 1 Fond věnovaný lokalitě Vlkov nad Lesy (č. inv. H 13852): krátký dopis, v němž pan učitel J. Laštovka informuje pana lékárníka J. Hellicha o objevu žárového hrobu (Obr. 5,1). Vážený Pane lékárníku! Zasílám Vám malou ukázku věcí, které naleznuty a vykopány v místech na Vlkově u Běrunic v písečníku (šutrovníku) zvaném Vyšehradě. Více dobrozdání o tom může podati tamější p. lesní Celer. S přátelskou a hlubokou úctou J. Laštovka učitel. Str. 2 Obsahuje poznámky J. Hellicha k nalezeným ostruhám. Jsou zde uvedeny další nálezy stoličkovitých ostruh především ze středních Čech publikované J. L. Píčem (1905). římské hrob v Lisovicích II3 tab 50 38 J. Jílek – A. Lamprecht – Žárový bojovnický hrob ze sklonku starší doby římské… útlejší 2 z Zlív přeražená z Vinohrad Ediční příloha 2 List papíru obsahující jednoduché nákresy předmětů získaných z hrobové výbavy ve Vlkově a jejich stručný seznam. Autorem poznámek je nejspíše J. Hellich (Obr. 4). Kr Městec Muzeum brz. cista /nákres a rozměry/ 27.3 /průměr/ 18.7 /výška/ 4 /výška hrdla/ obsah šporna destičk zrez. [?] meč stoč. kování /nákres/ háček /nákres/ nález Vlkov v vrších háček a ostruhy (jedno máme/ucho) /nákres/ ......... /nákres ostruhy s rozměry 3 cm, 4 cm dl/ Ediční příloha 3 List papíru přilepený k dopisu učitele J. Laštovky. Text představuje systematičtější zápis o lokalitě a nálezech (Obr. 5) Vlkov u Běrunic na desce růz. laten. nalezů nález ve Vlkově v písečníku zv [?] na Vyšehradě od učitele J Laštovky římské ostruha je z ocele /nákres/ podobné byli nalezeny a) v Lisovicích II3 tbl 50 Píč. b) 2 útlejší ze Zlív c) přeražená z Vinohrad vše Píč II 3. Archeologie východních Čech 18 (2019) 39 Literatura: Bantelmann, N. 1971: Hamfelde Kreis Herzogtum Lauenburg. Ein Urnenfeld der römischen Kaiserzeit in Holstein. Offa­Bücher 24. Neumünster. Baumgartl, H. 2009: Bestattungen in römischen Importgefässen in der Germania Magna während der römischen Kaiserzeit. Diplomarbeit Universität Wien. Wien. Becker, M. 2010: Das Fürstengrab vom Gommern. Veröff. des Landesamt Arch. Denkmalpfl. Sachsen­Anhalt 63. Halle­Saale. Bemmann, J. 2006: Eine völkerwanderungszeitliche Bestattung aus Epöl, Kom. Esztergom, mit Schwertriemendurchzügen skandinavischer Form. In: V. Mihailescu­Bîrliba et al. (eds.): Miscellanea Romano­Barbarica in honorem septagenarii magistri Ion Ioniţă oblata. Iaşi, 217–246. Bernhard, H. et al. 1990: Der römische Schatzfund von Hagenbach. Mainz. Bernhard, H. – Petrovszky, R. 2006: Die Beutehorte aus dem Rhein–Eine Schlussbetrach­ tung. In: R. Petrovszky et al. (eds.): Geraubt und im Rhein versunken. Der Barbarenschatz. Speyer, 202–207. Bollingberg, H. J. – Lund Hansen, U. 2016: The story of the westland cauldrons in Europe: trace element criteria for their origin. Acta Arch. København 87, 131–178. Czarnecka, K. 1990: Struktura społeczna ludności kultury przeworskiej. Próba rekonstrukcji na podstawie źródeł archeologicznych i analizy danych antropologicznych z cmentarzyska. Warszawa. Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha. Eggers, H. J. 1951: Der römische Import im freien Germanien. Atlas Urgesch. 1. Hamburg. Fischer, T. 2012: Die Armee der Caesaren. Archäologie und Geschichte. Regensburg. Ginalski, J. 1991: Ostrogi kabłąkowe kultury przeworskiej. Klasyfikacja typologiczna. Przegląd Arch. 38, 53–84. Gorecki, J. 2006: Ein Münzspektrum aus der Zeit des Kaisers Probus? In: R. Petrovszky et al. (eds.): Geraubt und im Rhein versunken. Der Barbarenschatz. Speyer, 80–84. Halama, J. 2018: Terra sigillata z Čech v kontextu evropského barbarika. Praha. Hauken, Å. D. 2005: The Westland cauldrons in Norway. AmS­Skrifter 19. Stavanger. Hellich, J. 1919: Žárové hroby z doby císařství římského na Poděbradsku. PA 31, 88–97. Hoeper, M. 1999: Kochkessel – Opfergabe – Urne – Grabbeigabe – Altmetall. Zur Funktion und Typologie des Westlandkessel auf dem Kontinent. In: S. Brather – Ch. Bücker – M. Hoeper (Hrsg.): Archäologie als Sozialgeschichte. Studien zu Siedlung, Wirtschaft und Gesellschaft im frühgeschichtlichen Mitteleuropa. Festschrift für Heiko Steuer. Studia honoraria 9 Rahden/Westf., 235–249. Hoeper, M. 2003: Völkerwanderungszeitliche Höhenstationen am Oberrhein. Geisskopf bei Berghaupten und Kügeleskopf bei Ortenberg. Archäologie und Geschichte. Frei­ burger Forschungen zum ersten Jahrtausend in Südwestdeutschland 12. Ostfildern. Horník, P. – Jílek, J. – Kašpárek, F. 2019: Soubor protohistorických hrotů šípů listovitého tvaru z Klamoše (okr. Hradec Králové). Úvaha nad funkční a chronologickou interpretací. Archeologie východních Čech 16/2018, 77–88. Iversen, R. B. 2010: Kragehul Mose – Ein Kriegsbeuteopfer auf Südwestfünen. Jysk Ark. Selskab Skr. 73. Aarhus. 40 J. Jílek – A. Lamprecht – Žárový bojovnický hrob ze sklonku starší doby římské… Jahn, M. 1921: Der Reitersporn, seine Entstehung und früheste Entwicklung. Mannus Bibliothek 21. Leipzig. Jílek, J. 2012: Bronzové nádoby z doby římské z Moravy a naddunajské části Dolního Rakouska. Roman Period Bronze Vessels in Moravia and in Lower Austria North of the Danube. Pardubice. Jílek, J. – Horník, P. 2017: Výzbroj a výstroj z doby římské ve východním Polabí. Hroby bojovníků a jejich interpretace. Štud. Zvesti Arch. Ústavu SAV 62, 61–100. Kasprzak, A. 2010: Grób z wieńcem kamiennym na cmentarzysku kultury wielbarskiej w Miechęcinie, pow. Kołobrzeg. In: A. Urbaniak et al. (eds.): Terra barbarica. Monumenta archaeologica barbarica ser. gem. II. Łódź – Warszawa, 301–308. Karasová, Z. 1998: Die römischen Bronzegefässe in Böhmen. Fontes Arch. Pragenses 22. Pragae. Klumbach, H. 1940: Bronzekessel mit Weihinschrift aus dem Rhein bei Speyer. Germania 24, 126–128. Köhler, R. 1975: Untersuchungen zu Grabkomplexen der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen unter Aspekten der religiösen und sozialen Gliederung. Göttinger Schriften zur Vor­ und Frühgeschichte 13. Neumünster. Kolník, T. 1980: Römerzeitliche Gräberfelder in der Slowakei. Arch. Slovaca Monogr. Fontes 14. Bratislava. Künzl, E. 1993: Die Alamannenbeute aus dem Rhein bei Neupotz. Plünderungsgut aus dem römischen Gallien. Monogr. RGZM 34. Mainz. Künzl, S. – Künzl, E. 2002: Die römischen Bronzegefässe (F1­F9). In: J. Peška – J. Tejral (eds.): Das germanische Königsgrab von Mušov in Mähren. Monogr. RGZM 55, Teil 2. Mainz, 357–366. Künzl, S. 2010: 9.8. Römische Metallobjekte. In: M. Becker (ed.): Das Fürstengrab vom Gommern. Veröff. des Landesamt Arch. Denkmalpfl. Sachsen­Anhalt 63. Halle/Saale, 171–187. Laux, F. 1992: Überlegungen zu den germanischen Fürstengräbern bei Marwedel, Gde. Hitzacker, Kr. Lüchow­Dannenberg. Ber. RGK 73, 316–376. Legendre, N. 1996: Techniques de formage des chaudrons gallo­romains en alliage cuivreux: les découvertes d’Alspach (Haut­Rhin) et d’Hettange (Moselle). Rev. Arch. Est. 47, 67–77. Madyda­Legutko, R. – Rodzińska­Nowak, J. – Zagórska­Telega, J. 2011: Opatów Fpl. 1. Ein Gräberfeld der Przeworsk­Kultur im nordwestlichen Kleinpolen. Monumenta archaeologica barbarica XV/1–2. Warszawa­Kraków. Miks, Ch. 2007: Studien zur römischen Schwertbewaffnung in der Kaiserzeit. Kölner Stud. Arch. Röm. Provinzen 8. Rahden/Westf. Mustaţă, S. 2017: The Roman Metal Vessels from Dacia Porolissensis. Patrimonium Archaeologicum Transylvanicum vol. 12. Cluj­Napoca. Peschel, K. 1995: Beobachtungen an zweigliedringen Kesseln mit Eisernen Rand. Alt­Thüringen 29, 69–94. Petrovszky, R. 2006: Der Hortfund von Otterstadt „Angelhof“. In: R. Petrovszky et al. (eds.): Geraubt und im Rhein versunken. Der Barbarenschatz. Speyer, 199–201. Petrovszky, R. – Bernhard, H. 2016: Versunken im Rhein – Typenspektren der „Beutehorte“ im Vergleich. In: H. U. Voss – N. M. Scheessel (eds.): Archäologie zwischen Römern und Barbaren. Zur Datierung und Verbreitung römischer Metallarbeiten des Archeologie východních Čech 18 (2019) 41 2. und 3. Jahrhunderts n. Ch. im Reich und im Barbaricum – ausgewählte Beispiele (Gefässe, Fibeln, Bestandteile militärischer Ausrüstung, Kleingerät, Münzen). Teil I. Kolloquien zur Vor­ und Frühgeschichte Bd. 22/1. Frankfurt a. M. – Bonn, 245–260. Píč, J. L. 1905: Starožitnosti země České II. Čechy na úsvitě dějin. Žárové hroby v Čechách a příchod Čechů. Sv. 3. Praha. Pleiner, R. – Rybová, A. 1978: Pravěké dějiny Čech. Praha. Preidel, H. 1930: Die germanischen Kulturen in Böhmen und ihre Träger. I. Kassel – Wilhelmshöhe. Roman, E. 1998: Ostrogi krzeslowate z terenu ziem polskich. In: J. Ilkjær – A. Kokowski (eds.): 20 lat archeologii w Masłomęczu I Weterani. Lublin, 165–188. Rybová, A. 1970: Das Brandgräberfeld der jüngeren römischen Kaiserzeit von Pňov. Arch. Stud. Mat. 9. Praha. Sakař, V. 1965: Značky na bronzových nádobách starší doby římské v Čechách. PA 57, 149–159. Sakař, V. 1970: Roman Imports in Bohemia. Fontes Arch. Pragenses 14. Pragae. Sakař, V. 1994: Čechy a podunajské provincie Římské říše. Sborník Národ. Muz., řada A, historie 45/1991, 1–67. Schránil, J. 1928: Die Vorgeschichte Böhmens und Mährens. Berlin – Leipzig. Schuster, J. 2018: Czarnówko, Stan. 5. Osiem grobów okazałych – narodziny nowych elit w II wieku po Chr. w Basenie Morza bałtyckiego. Monumenta archaeologica barbarica VIII. Lębork – Warszawa. Skóra, K. 2015: Struktura społeczna ludności kultury wielbarskiej. Łódź. Steuer, H. 1992: Interpretationsmöglichkeiten archäologischer Quellen zum Gefolgschafts­ problem. In: Beiträge zum Verständnis der Germania des Tacitus: Bericht über die Kolloquien der Kommission für die Altertumskunde Nord­ und Mitteleuropas im Jahre 1986 und 1987. Göttingen 1992, 203–257. Steuer, H. 1994: Archäologie und germanische Sozialgeschichte – Forschungstendenzen in den 1990er Jahren. In: K. Düwel (Hrsg.): Runische Schriftkultur in kontinental­skandinavischer und ­angelsächsischer Wechselbeziehung: internationales Symposium in der Werner­Reimers­Stiftung vom 24.–27. Juni 1992 in Bad Homburg. Berlin – New York, 10–55. Straume, E. – Bollingberg, H. J. 1995: Ein Westlandkessel der jüngeren Kaiserzeit aus Bjarkøy in Nordnorwegen – Neue Analyse eines alten Fundes. Arch. Korrbl. 25, 127–142. Stylegar, F. A. 2011: Weapon graves in Roman and Migration period Norway (AD 1–550). In: I. Khrapunov – F. A. Stylegar (eds.): Inter Ambo Maria, Contacts between Scandinavia and the Crimea in the Roman Period. Kristiansand – Simferopol, 217–235. Šimek, E. 1923: Čechy a Morava za doby římské. Praha. Tejral, J. 2001: Die germanische Silberfibel von Mušov und ihr archäologisch­historisches Umfeld. SlA 49, 203–247. Tejral, J. 2002: Die Sporen (B1–B 17). In: J. Peška – J. Tejral (eds.): Das germanische Königsgrab von Mušov in Mähren. Monogr. RGZM 55, Teil 1. Mainz, 141–188. Tejral, J. 2016: Die Metallgefässausstattung des Königsgrabes von Mušov in Mähren im Vergleich mit früh­ und spätkaiserzeitlichen Elitengräbern. In: H. U. Voss – N. M. Scheessel (eds.): Archäologie zwischen Römern und Barbaren. Zur Datierung und Verbreitung römischer Metallarbeiten des 2. und 3. Jahrhunderts n. Ch. im 42 J. Jílek – A. Lamprecht – Žárový bojovnický hrob ze sklonku starší doby římské… Reich und im Barbaricum – ausgewählte Beispiele (Gefässe, Fibeln, Bestandteile militärischer Ausrüstung, Kleingerät, Münzen). Teil I. Kolloquien zur Vor­ und Früh­ geschichte Bd. 22/1. Frankfurt a. M. – Bonn, 271–307. Voss, H. U. 2006: Hagenow in Mecklenburg – ein frühkaiserzeitlicher Bestattungsplatz und Aspekte der römisch­germanischen Beziehungen. Ber. RGK 86/2005, 19–59. Voss, H. U. 2008: Zwischen Vannius­Reich und Vimose. Die elitären Krieger von Hagenow. In: A. Abegg­Wigg – A. Rau (Hrsg.): Aktuelle Forschungen zu Kriegsbeuteopfern und Fürstengräbern im Barbaricum. Neumünster, 253–277. Waldhauser, J. – Košnar, L. 1997: Archeologie Germánů v Pojizeří a v Českém ráji. Praha – Mladá Boleslav. Wielowiejski ed., J. 1981: Późny okres lateński i okres rzymski. Prehistoria ziem Polskich. tom. V. Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk. Ziemlińska­Odojowa, W. 1999: Niedanowo. Ein Gräberfeld der Przeworsk – und Wielbark­Kultur in Nordmasowien. Monumenta archaeologica barbarica VII. Kraków. Kriegerbrandgrab aus der Neige der älteren römischen Kaiserzeit aus Vlkov nad Lesy, Bez. Nymburk Jan Jílek – Andrej Lamprecht Das Brandgrab aus z Vlkov nad Lesy/Lišice (anders auch Vlkov bei Městec Králové, deutsch Königstädtel) ist der Fachöffentlichkeit schon vom Jahre 1919 an bekannt, wann es zum ersten Mal Jan Hellich (1919, 92–93) veröffentlichte. Zuerst musste man die Fundumstände rekonstruieren, womit uns die in Elbegebietsmuseum in Poděbrady (Podie­ brad) deponierten Archivquellen halfen. Es ging vor allem um die im Archiv der archäologischen Abteilung gelegenen Notizen von Jan Hellich. Der der Fundstelle Vlkov nad Lesy gewidmete Fonds (Nr. des Inventars H 13852) enthält hauptsächlich einen kurzen Brief, in dem der Lehrer J. Laštovka dem Apotheker J. Hellich über die Entdeckung des Brandgrabs Bescheid gibt (Editionsbeilage Nr. 1, Abb. 5:1). Aus seinem Text geht hervor, dass das Grab in der Sand­ und Kiesgrube in der als „Vyšehrad“ genannten Lage gefunden wurde (Abb. 1:2). Im Hellichs Artikel erscheint dann noch der Ortsname „Na Vrších“ (Hellich 1919, 93). So bezeichnete Lage befindet sich anhand des Kartenblatts Nr. 3955/1 der reambulierten III. (Franzisco­Josephinischen) Landesaufnahme aus dem Jahre 1944 südöstlich des Katastralgebiets Vlkov nad Lesy auf heutigem Katastralgebiet Lišice, Bez. Hradec Králové. Auf älteren Kartenwerken, z. B. auf den sog. Kaiserabdrücken des stabilen (Franziszeischen) Katasters (1824–1843, Vlkov und Lišice, 1:2880), gelang es den Verfassern nicht, sie aufzufinden. Die Lokalisierung des Funds wird traditionell mit der Fundstelle Vlkov nad Lesy in Verbindung gestellt. Die Autoren verwenden auch weiterhin diese alte Benennung, damit keine neue Fundstelle künstlich entsteht. Die Bedeutung dieses Grabkomplexes besteht im Fakt, dass die Feuerbestattung in den Bronzekessel vom Westlandtyp NE 3, Hauken 1 (Abb. 2) gelegen wurde. Außer dieser Urne bildeten die Grabausstattung zwei eiserne Stuhlsporen der Gruppe Roman IIa (Abb. 4:4–5; 5:2–3), sehr früh deformiertes Schwert mit Schwertscheidenbeschlag Fragmente (Abb. 3) und weitere zierliche Gegenstände, wie z. B. der Beschlag des Archeologie východních Čech 18 (2019) 43 Holzkästchens oder vielleicht ein Bestandteil der Garnitur zum Aufhängen vom Trink­ horn (Abb. 4:2) und bogenförmiger Schwertscheidenbeschlag (Abb. 4:3). Die Grabausstattung aus Vlkov kann man aufgrund der vertretenen Beigaben in die Zeitspanne von der Stufe B2 bis die Phase C1a einreihen. Die relativ älteren Elemente sind mit Sicherheit das Schwert die Sporen und der Beschlag mit der Aufhängeöse, zu den relativ jüngeren Beigaben gehören im Gegenteil der Kessel. Im Rahmen der oben erwähnten relativ­ chronologischen Zeitspanne scheint jedoch, vor allem aufgrund des Vorkommens des Kessels vom Typ NE3, die Datierung in die 2. Hälfte des 2. Jahrhunderts bis an den Anfang des 3. Jahrhunderts als höchstwahrscheinlich. Solche chronologi­ sche Einreihung schlug schon am Anfang der 70. Jahre des 20. Jahrhunderts A. Rybová (1970, 19–21) vor, die den Fundkomplex mit den Gräbern aus Nepolisy, Zdice und Plotiště nad Labem (Grab Nr. 180) verglich. Das Grab schließt mit seinem Charakter an die Tradition der Bestattungen in den Metallgefäßen aus der römischen Kaiserzeit an. Dieses Merkmal darf man für ein der typischen Statusmerkmale der barbarischen Elite halten. Die Fundumstände und die Absenz der Ausgrabungen auf dieser Fundstelle machen unmöglich, die Frage zu beantworten, ob sich hier weitere Gräber aus der römischen Kaiserzeit befanden, die ebenfalls mit der Bewaffnung und den Artefakten mit hohem Statuswert ausgestattet werden konnten. Was die breitere Umgebung der Fundstelle betrifft, kann man konstatieren, dass aus der untersuchten Region anthropogene Aktivitäten von der frühen bis die späte römische Kaiserzeit bekannt sind (Horník – Jílek – Kašpárek 2019, 81, Abb. 3). Der Problem der ganzen Region, die sich heute an der Grenze des Ost­ und Mittelböhmens befindet, ist jedoch der Mangel an die Befunde, die während regulärer archäologischer Ausgrabung dokumentiert wurden. Es überwiegen hier nämlich entweder Funde aus dem Anfang und der 1. Hälfte des 20. Jahrhunderts, vor allem zufällig gefundene Grabkomplexe (Nepolisy, Lovčice, Žiželice), oder durch die Metalldetektorprospektion aus der letzten Zeit besorg­ te Artefakte. Auch trotz diese Komplikationen kann man sagen, dass namentlich das in die Zeitspanne von der Phase B2b bis die Stufe B2/C1 datierte Brandgrab aus Nepolisy, dessen Leichenbrand in späten fassförmigen Eimer vom Typ E 41 gelegt wurde, und das in die Stufe C3 eingereihte Körpergrab aus Lovčice die für die reichere Bestattungen der römischen Kaiserzeit typischen Merkmale aufweisen. Ob also diese Region im Zidlina­Flussgebiet im Rahmen des ost­ und mittelböhmischen Elbegebiets ein bedeutsames Siedlungsgebiet der älteren bis späten römischen Kaiserzeit darstellte, das müssen erst neue Ausgrabungen und auch neue Veröffentlichung der mit Hilfe des Metalldetektors gefundenen Gegenstände beantworten. Recenzovaná studie Příspěvěk posoudili: Mgr. Pavel Horník, Archeologické oddělení, Muzeum východních Čech v Hradci Králové Mgr. Tomáš Zeman, Ph.D., Sekce archeologie, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci 44 J. Jílek – A. Lamprecht – Žárový bojovnický hrob ze sklonku starší doby římské… PhDr. Jan Jílek, Ph.D. Ústav archeologie a muzeologie, odd. klasické archeologie, FF MU Joštova 220/13 662 43 Brno Východočeské muzeum v Pardubicích mitridates@post.cz Mgr. Andrej Lamprecht Polabské muzeum Poděbrady andrej.lamprecht@polabskemuzeum.cz Archeologie východních Čech 18 (2019) 45 Obr. 1: Vlkov nad Lesy, okr. Nymburk/Lišice, okr. Hradec Králové, vyznačení pravděpodobné polohy nálezu 1) na mapě České republiky, 2) v rámci katastrálního území Lišice (mapové podklady: https://geoportal.cuzk.cz/geoprohlizec/; 1 : 50 000 ČÚZK© a AÚ AVČR, Praha, v. v. i.). Abb. 1: Vlkov nad Lesy, Bez. Nymburk/Lišice, Bez. Hradec Králové. Bezeichnung des wahrscheinlichen Fundorts auf der Karte der Tschechischen Republik (1) und im Rahmen des Katastralgebiets Lišice (2). Kartengrundlagen: https://geoportal.cuzk.cz/geoprohlizec/; 1:50 000 ČÚZK© und AÚ AV ČR, Praha, v. v. i. 46 J. Jílek – A. Lamprecht – Žárový bojovnický hrob ze sklonku starší doby římské… Obr. 2: Vlkov nad Lesy okr. Nymburk/Lišice, okr. Hradec Králové, westlandský kotel typu NE 3 s vyznačením rytých hast na dně (kresba: A. Pukanczová, foto J. Jílek). Abb. 2: Vlkov nad Lesy, Bez. Nymburk/Lišice, Bez. Hradec Králové. Westlandkessel vom Typ NE 3 mit bezeichneten gravierten Kerben (sog. „Hastae“) am Boden. Zeichnung A. Pukanczová, Foto J. Jílek. Archeologie východních Čech 18 (2019) 47 Obr. 3: Vlkov nad Lesy, okr. Nymburk/Lišice, okr. Hradec Králové, dvousečný železný meč (kresba: A. Pukanczová, foto J. Jílek). Abb. 3: Vlkov nad Lesy, Bez. Nymburk/Lišice, Bez. Hradec Králové. Eisernes zweischneidiges Schwert. Zeichnung A. Pukanczová, Foto J. Jílek. 48 J. Jílek – A. Lamprecht – Žárový bojovnický hrob ze sklonku starší doby římské… Obr. 4: Vlkov nad Lesy, okr. Nymburk/Lišice, okr. Hradec Králové, náčrtky (nedochovaných) předmě­ tů: 1. kotel; 2. kování skříňky/závěsu picího rohu; 3. kování pochvy meče; 4.–5. ostruha (archiválie: Polabské muzeum Poděbrady, č. inv. H 13852). Abb. 4: Vlkov nad Lesy, Bez. Nymburk/Lišice, Bez. Hradec Králové. Entwürfe der (nicht erhaltenen) Gegenstände: 1. Kessel; 2. Beschlag des Kästchens oder des Trinkhornscharniers; 3. Schwertscheidenbeschlag; 4.–5. Sporen. Archivalien: Polabské muzeum Poděbrady (Elbegebietsmuseum in Podiebrad), Nr. des Inventars H 13852. Archeologie východních Čech 18 (2019) 49 Obr. 5: Vlkov nad Lesy, okr. Nymburk/Lišice, okr. Hradec Králové. 1. dopis pana učitele J. Laštovky lékárníkovi J. Hellichovi o nálezu žárového hrobu z Vlkova nad Lesy; 2. náčrt ostruhy; 3. kresba ostruhy v Pravěkých dějinách Čech (archiválie: Polabské muzeum Poděbrady, č. inv. H 13852; podle Pleiner–Rybová 1978, obr. 218:22). Abb. 5: Vlkov nad Lesy, Bez. Nymburk/Lišice, Bez. Hradec Králové. 1. Brief des Herrn Lehrer J. Laštovka dem Apotheker J. Hellich über den Fund des Brandgrabs aus Vlkov nad Lesy; 2. Entwurf des Sporns; 3. Zeichnung des Sporns im Kompendium Pravěké dějiny Čech (Pleiner–Rybová 1978). Archivalien: Polabské muzeum Poděbrady (Elbegebietsmuseum in Podiebrad), Nr. des Inventars H 13852, abgebildet nach Pleiner–Rybová 1978, Abb. 218:22.